HEJNÁ A OKOLÍ : PRVNÍ PÍSEMNÁ ZPRÁVA A STŘEDOVĚK

První písemná zpráva a středověk

     Již za prvních Přemyslovců byla Prácheň sídlem správce kraje. Jim náleželo i právo hrdelní. Prácheňský kraj patřil mezi nejstarší české kraje. První písemná zmínka o obci Hejná je známa z roku 1045, kdy kníže Břetislav I ., nástupce Oldřichův věnoval břevnovskému klášteru 17 vesnic z Prácheňského kraje mezi nimi i Hejnou, Nezamyslice, Kejnice, Kalenice, Žichovice, které tomuto klášteru náležely až do roku 1420. Asi 100 let před tím prý Boleslav I. poslal do těchto míst v pohanství setrvávající obyvatelstvo, aby zde robotně rýžovalo zlato. Kníže Břetislav I. podle pověsti často pobýval na Práchni a v šumavských lesích. Zde také pobýval poustevník Vintíř, který pocházel ze vznešeného německého rodu. Rozdal celé své jmění a vstoupil do kláštera. Potom se oddal poustevnictví. Zvolil si k tomu Šumavu, přesněji Dobrou Vodu. U okolního lidu se těšil vážnosti a také u knížete Oldřicha jehož synovi Břetislavovi byl za kmotra. I po jeho zradě, kdy německé vojsko potají přes hory převedl, mu byla prokazována úcta a po jeho smrti tj. 9.října 1045 byly jeho ostatky uloženy v kostele kláštera v Břevnově. Jeho hrob ale zpustošili husité za jeho dávnou zradu českého národa.

     V období raného feudalismu byla již všechna půda v soukromém vlastnictví knížete a jeho rodu, církevních institucí a některých velkých feudálních rodů, nebo v dočasně držbě těch, jimž byla knížetem nebo velkými feudály propůjčena. Jen malá část neorné půdy se udržela jako občina ( zpravidla pastviny, společné pro celou vesnici, někdy i malý les ). Základním výrazem závislosti znevolněného rolnictva bylo odvádění feudální renty . Typický je výskyt obou nejnižších forem renty - robota a naturální dávky, u nevolných řemeslníků byly naturální dávky počtem jejich výrobků.

     Ke konci 12. století je jmenován na Prácheň soudce Vítek, předek rodu Vítkovců. Další ze správců je v roce 1220 Diviš z Divišova, který tu spravoval panství jménem krále Přemysla Otakara I.. V roce 1260 byl krajským správcem jakýsi Purkart a koncem 13.století končí na Práchni krajské zřízení a úřad přebírá šlechta.

     V 2. pol. 13 století je v Hejné postaven na svahu vrchu Pučanky románsko-gotický kostel sv. Jakuba a Filipa. V té době je hrad Prácheň kamenný a správu panství vede purkrabí. Roku 1315 přešel hrad darem krále Jana do majetku rodu strakonických Bavorů. Na konci 13. a začátkem 14. století byl pánem na Práchni Menhard z Hradce. Roku 1500 hrad opravil a přestavěl Půta Švihovský, tak aby byl způsobilý k bydlení. Jeho syn Jindřich, nejvyšší kancléř a hofmistr království, měl za manželku Voršilu z Horažďovic a Práchně.  

   V té době ( od r. 1420) patřila Hejná a ostatní vesnice do majetku pánů

Švihovských z Ryzmberka až do bitvy na Bílé hoře. Daroval jim je císař Zikmund.

     Až do Bílé hory prožívaly jižní Čechy příznivý hospodářský rozkvět, který pramenil z čilého domácího i zahraničního obchodu. Ten se soustřeďoval především ve městech, která z něho těžila pochopitelně nejvíce, ale i venkovu přinášel prospěch. Život venkovský, připoutaný více k půdě a na ní závislý, se lišil dost podstatně podle zeměpisné polohy. To vše bylo náhle zničeno třicetiletou válkou. Z Prácheňska, jako z jiných míst České země se za třicetileté války houfně utíkalo. A také po ní. Podle berní ruly dosáhlo zběhnutí z gruntů svého vrcholu v sedmdesátých letech 17.stol., i když to byl velký časový odstup od válečných hrůz i od ostrých protireformačních dekretů. Nehrála tu již úlohu otázka náboženská, ale sociální. Nejčastěji zběhl hospodář pro chudobu, opakující se špatnou úrodu, nebo po vyhoření, kdy v plamenech často zahynula většina hospodářovy rodiny. Ti mladší se dávali na vojnu a ti starší šli do světa a živili se žebrotou. Někteří odešli do větších měst za zaměstnáním.

     Do doby pánů Švihovských patří i pověst o dani, kterou museli hejenští odvádět Půtovi Švihovskému tzv. „opičí dani“. Historik a spisovatel A. Sedláček však zastává názor, že daň zvaná opičné se platila již r. 1350 a bezpochyby již v prastaré době. Byla to daň, která se odváděla na hrad Prácheň a následně pánům horažďovickým. Obce v kraji platily opicné (pochází bezesporu od píce jako kosné od kosy ), kosné, peníze, vejce, sýry a kuřata. Vilém ze Strakonic všechny vesnice od této daně osvobodil, jen Hejné a Nezamyslicím daň zůstala. Tuto daň platili hejenští až do konce 17. století. Když bylo panství v držení pánů ze Šternberka, zbavila listinou z 1.7. 1714 Clara Bernardina hraběnka von Sternberg rozená svobodná paní z Maltzan Hejnou a Nezamyslice „opičného“ které bylo tehdy 32 zlatých, 36 krejcarů, 4 pfennigy pro poddané vsí Hejná a Nezamyslic na věčné časy a náboženské povinnosti z toho vyplývající - jízdy do kostela, mše atd. Tyto listiny jsou dochované ve Státním oblastním archivu v Klatovech.

     Původně patřil hejenský kostel do farnosti maloborské a šestého března roku 1787 byla Hejná přidělena k farnosti nezamyslické, jejíž školu hejenské děti zřejmě také navštěvovaly.

      V 17.století podle kroniky náležela Hejná také rytířům Boubínským z Újezda, kteří měli svoji tvrz na místě nynější obce Boubín. Na místě dnešního dvora Karlova stávala v minulosti tvrz „Zadní Újezd“ a osada Karlovce, která patřila do roku 1962 k Hejné se jmenovala „Železný Újezd“. Na mapách z roku 1860 však již nesou současné názvy, ovšem psané  německy. Roku 1834 se stal dvůr Karlov majetkem rodu Kinských, kteří vlastnili horažďovické panství, až do roku 1922, kdy byly pozemky při pozemkové reformě částečně rozděleny mezi drobné zemědělce z Hejné, Boubína a Veřechova a část byla prodána i s budovami panu Josefu Chodovi z Malého Boru. Tato rodina vlastní Karlov dodnes.

       Po odprodeji panství Šternberky v roce 1719 Filipině Thunové, se v držení Hejné, jako ostatních vesnic a Horažďovic, vystřídali členové rodů z Mansfeldu a Fondi ( 1721-1749, 1752-1755), z Pöttingu (1748-1752) a z Löwenstein-Wertheimu ( 1755-1800). Za Löwensteinů podléhalo panství ústřední správě tohoto rodu, která sídlila ve Wertheimu ve středním Pomohaní. V roce 1800 se horažďovické panství dostalo dědictvím rodu Rummerskirchů. Rummerskirchové panství řídili přímo sami za pomoci horažďovického vrchního úřadu. Nerentabilní investice přivedli panství k úpadku, proto také Karel Rummerskirch prodal celé panství roku 1834 Rudolfovi Kinskému ze Vchinic a Tetova. Správa panství byla podřízena ústřední kanceláři Kinských a jejich účetní revizi.