|
 |
Historie Kvildsko je malebný kout Šumavy, tvořený pestrou mozaikou přírodních společenstev. Můžete se zde procházet hlubokými smrkovými lesy, můžete obdivovat krásu i melancholii rašelinišť a stejně tak se můžete rozhlížet po širokých plochách bezlesí, kde zcela určitě naleznete stopy lidské činnosti. Dnešní tvář tohoto území, které leží v nadmořské výšce mezi 1000-1200 m, není zdaleka stejná od nepaměti. Původně bylo území pokryto smíšenými porosty pralesovitého rázu se stromy různého stáří. Druhovou skladbu lesů tvořily především buk, jedle, smrk a javor klen. Příchod člověka a jeho postupné zabydlování se zde, přineslo do území spoustu změn. S rozvojem sklářství, dřevařství i pastevního hospodářství se začala zmenšovat plocha pralesa a zároveň se zjednodušovala druhová skladba lesa. Zejména díky preferenci tvrdého dřeva ve sklářství došlo k významnému úbytku bučin. (Dnes se mnozí návštěvníci Bučiny - německy Buchwald, bukový lesík - podivují tomuto názvu, zvláště když je na místě bývalé nejvýše položené obce obklopují samé smrčiny. Ale právě její jméno je důkazem toho, že charakter lesů i v této nadmořské výšce býval jiný). Devastaci lesních porostů nezpůsobila jen těžba, ale podpořilo ji i nešetrné odvodňování lesních ploch a v neposlední řadě i lesní pastva. Pasoucí se dobytek poškozoval mladý podrost především listnatých stromů, vyšlapával další a další stezky, které pak byly následně příčinou vodní eroze. Samotní pasáci také osekávali mlází, aby se pastviny příliš nezalesňovaly. Stáda skotu byla ve starších dobách občas ohrožována medvědy a vlky. I když na konto těchto šelem byly dosti často připisovány ztráty na kterých se nepodílely, přece jen občas docházelo především ze strany vlků ke skutečným útokům na dobytek. To byl také jeden z důvodů, proč byly nakonec velké šelmy (medvěd, vlk a rys) na Šumavě zcela vyhubeny. Vyhlazení velkých šelem mělo ale podobně jako většina neuvážených zásahů do přírody svůj negativní dopad. Dávno předtím, než byl zastřelen poslední vlk, došlo k přemnožení jelení zvěře a tím pádem i k dalším obrovským škodám na lesních porostech. Poslední velkou ranou pro původní pralesovité porosty byly ničivé vichřice a následná kůrovcová kalamita v 60. a 70. letech 19. století. Pracovní nasazení těžebních čet, které zpracovávaly polomy i kůrovcové stromy bylo obrovské. Nemenší úsilí bylo ale souběžně věnováno zalesňování kalamitních holin. Část holin byla obnovena přirozenou cestou - zmlazovaly na nich místní dřeviny. Zbývající holiny byly kultivovány uměle a to buď síjí nebo sadbou. K setí se používalo převážně semeno smrku. K sadbě byly využívány tříleté smrkové semenáčky nebo pětileté smrkové sazenice. Nejprve byl používán pouze kvalitní smrk místního původu, až později při vylepšování zalesňovacích nezdarů bylo použito sazenic cizího původu. Z hospodářského hlediska bylo vše relativně v pořádku. Byly založeny rozsáhlé smrkové kultury, které slibovaly do budoucna jisté zisky. Nikdo se tehdy příliš nepozastavoval nad tím, že takovéto monokulturní porosty s sebou ponesou rizika nestability. To až dnes, kdy znovu musíme čelit polomům, kůrovcovým kalamitám a rozpadu lesních ekosystémů, spíláme svým předkům za to, že nebyli prozřetelnější. Ale nemáme jinou možnost než neopakovat jejich chyby a snažit se o změnu druhové skladby lesů ve prospěch listnatých stromů. Přirozený, smíšený les, podobný tomu, který pokrýval Šumavu před staletími, by měl daleko větší šanci na existenci, než smrkové monokultury, založené našimi předky. Současnost Orograficky náleží území k oblasti Kvildských plání. Dominantními vrcholy v bezprostředním okolí jsou Tetřev (1260 m n. m.), Antýgl (1253 m n. m.), Přilba (1219 m n. m.), v jižní části pak Černá hora (1315 m n. m.) a Stráž (1307 m n. m.). Geologicky je území tvořeno metamorfovanými horninami šumavské větve moldanubika (migmatitizované pararuly), které jsou místy proniknuty vyvřelinami centrálního moldanubického plutonu (granodiority weinsberského typu). Dna údolí podél vodních toků vyplňují štěrkopískové náplavy čtvrtohorního stáří. V terénních sníženinách a inverzních polohách se místy vyvinuly významné polohy rašelin. Kvildsko je důležitou pramennou oblastí s četnými prameništi, mokřady a rašeliništi s poměrně hustou sítí vodotečí. Nejvýznamnějším tokem je Teplá Vltava pramenící 7 km od obce pod Černou horou. Jejími přítoky jsou Jezerní (Kvildský) potok přitékající od Jezerní slatě a Bučina s Olšinkou. Území je i dnes z významné části tvořeno lesy. V zastoupení lesních vegetačních stupňů převládá 8. lesní vegetační stupeň (smrkový), zastoupen je i 9. lesní vegetační stupeň (klečový), který se ale vyskytuje pouze mozaikovitě na rašeliništích. V důsledku poměrně drsného klimatu a chudého geologického podloží je ráz květeny ve sledovaném území vcelku jednotvárný, na druhé straně se zde ale vyskytuje řada vzácných druhů rostlin. V lesích můžeme vidět už brzy z jara oba druhy devětsilů - devětsil bílý (Petasites albus), devětsil lékařský (Petasites hybridus), sasanku hajní (Anemone nemorosa), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), nebo chráněnou dřípatku horskou (Soldanella montana). Ve smrkových porostech kvete sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), podbělice alpská (Homogyne alpina) a zvláště právě v jarním období nepřehlédnutelná bika lesní (Luzula sylvatica). Bohatě zastoupené jsou v lesích i různé druhy lišejníků. Smrky bývají často úplně obalené terčovkou bublinatou (Hypogymnia physodes) a terčovkou otrubičnou (Pseudevernia furfuracea), starší listnaté stromy větvičníkem slívovým (Evernia prunastri) a provazovkou (Usnea sp.). Na zemi můžeme najít pukléřku islandskou (Cetraria islandica), na pařezech, kamenech a tlejícím dřevě spoustu druhů dutohlávek (Cladonia sp.). Zcela odlišná je vegetace potočních niv. Protože jde o biotop podstatně bohatší na živiny, rostou tu převážně vytrvalé druhy vysokého vzrůstu. Mezi dominantní, nepřehlédnutelné druhy zde patří mléčivec alpský (Cicerbita alpina), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), oměj šalamounek (Aconitum callibotryon), pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum), či bíle kvetoucí pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius). Poměrně velká část území je tvořena bezlesím. Částečně jde o kulturní, obhospodařované louky, floristicky nepříliš zajímavé. Daleko pestřejší jsou vlhké až zrašelinělé louky, na kterých můžeme najít starček potoční (Tephroseris crispa), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), všivec ladní (Pedicularis sylvatica), všivec bahenní (Pedicularis palustris), plešku stopkatou (Willemetia stipitata). Na sušších místech jsou luční mokřady vystřídány suchomilnými společenstvy s převládající smilkou tuhou (Nardus stricta), prhou chlumní (Arnica montana) a hořcem šumavským (Gentiana pannonica). Fauna sledovaného území se formovala do dnešní podoby po nástupu doby ledové a měla původně téměř výhradně lesní charakter. S příchodem člověka a vznikem nových krajinných prvků (louky, pole, komunikace) došlo jednak ke zpestření fauny o druhy obývající otevřenou krajinu, zároveň však ubyly druhy vázané na přirozená stanoviště a velcí predátoři (medvěd, vlk, rys, kočka divoká). Poměrně bohatý život panuje díky vysoké čistotě vod ve vodních tocích. Z rybovitých obratlovců je dominantní pstruh obecný potoční (Salmo trutta m. fario), vranka obecná (Cottus gobio) a mník jednovousý (Lota lota). Místy se vyskytuje kriticky ohrožený zástupce kruhoústých mihule potoční (Lampetra planeri).. Přehrazením Vltavy v horní části toku docházelo k částečné degeneraci populace pstruha potočního. Proto se začalo na území NP s budováním tzv. rybích přechodů. V současné době jsou přímo v obci Kvilda dva rybí přechody, třetí byl vybudován zhruba 1.5 km pod obcí ve směru na Františkov. Spolu s ostatními rybími přechody umožňují migraci ryb prakticky po celém horním toku Teplé Vltavy. Velký význam pro stabilitu populace pstruha potočního na Šumavě má i pstruhová líheň postavená v roce 1998 v těsné blízkosti obce Borová Lada na Vltavském potoce. Od roku 1999 jsou pravidelně vypouštěny plůdky pstruha potočního z této líhně do celého povodí Teplé Vltavy. Ze skupiny plazů se ve zdejších drsnějších klimatických podmínkách vyskytují prakticky pouze zmije obecná (Vipera berus), užovka obojková (Natrix natrix), slepýš křehký (Anguis fragilis) a ještěrka živorodá (Zootoca vivipara). Skupinu obojživelníků reprezentují skokan hnědý (Rana temporaria), ropucha obecná (Bufo bufo) a čolek horský (Triturus alpestris). V rozsáhlých lesích se vyskytuje řada horských druhů ptáků. Můžeme zde pozorovat například datlíka tříprstého (Picoides tridactylus), křivku obecnou (Loxia curvirostra) či kosa horského (Turdus torquatus). Během posledních let dochází k úbytku populace tetřívka obecného (Tetrao tetrix) a naopak se mírně zvyšují stavy tetřeva hlušce (Tetrao urogallus). Relativně hojnější je jeřábek lesní (Bonasa bonasia). Ornitologicky významné jsou i nelesní plochy. Dlouhodobě neobhospodařované louky a pastviny, především v bývalém hraničním pásmu, na nichž dnes dochází k sekundární sukcesi se stávají významnými hnízdišti např. chřástala polního (Crex crex). Ve sledované oblasti se samozřejmě vyskytují i běžné druhy větších savců: veverka obecná (Sciurus vulgaris), kuna lesní (Martes martes), prase divoké (Sus scrofa), srnec obecný (Capreolus capreolus) nebo jelen evropský (Cervus elaphus). Četnost populace jelení zvěře je v současné době vzhledem k absenci predátorů (vlk, medvěd) opět regulována. Každoročně se provádí plánovaný odstřel a mimo to jsou v posledních letech v místech přirozeného soustředění zvěře budovány i přezimovací obůrky. Cílem obou opatření je minimalizace škod, které přemnožená jelení zvěř v lesních porostech způsobuje. Z velkých šelem žije v území pouze rys ostrovid (Lynx lynx). Původně vyhubený druh byl na Šumavě znovu vysazen v 80. letech 20. století a během poměrně krátké doby se zde populace rysů úspěšně stabilizovala. RAŠELINIŠTĚ Jako rašeliniště jsou obecně označovány ekosystémy na trvale nebo dlouhodobě zamokřených stanovištích, ve kterých dochází k hromadění nerozložené organické hmoty. Na Šumavě rozlišujeme rašeliniště dvou typů: -minerotrofní rašeliniště čili slatiniště: vytvářejí vegetační komplex rašelinných luk a prameništních rašelinišť, lokalizovaných v kulturním bezlesí (druhotně odlesněné plochy). Hromadí především ostřicový humolit a jsou syceny minerálně bohatší vodou z podloží nebo vodou tekoucí na povrchu. -ombrotrofní (oligotrofní) rašeliniště čili vrchoviště: jsou syceny především srážkovou vodou a hromadí rašeliníkový humolit. Vrchoviště představují zvláštní „ostrovy severské přírody“, které zůstaly zachovány v horských podmínkách střední Evropy i po ústupu pevninského ledovce. Za období jejich pravděpodobného vzniku je považován konec poslední doby ledové (glaciál) a začátek poledové doby (postglaciál). Podle nejnovějších palynologických výzkumů (výzkum pylových zrn) se rašeliniště na Šumavě začala nejdříve formovat ve východní části, a to před 13 000 lety v období staršího dryasu. Na západní Šumavě začala rašeliniště vznikat koncem pozdního glaciálu, v období mladšího dryasu před 11 000 lety. Nejmladší jsou rašeliniště centrálních náhorních plání, která se začala vyvíjet před 10 000 lety. Vrchoviště řadíme mezi tzv. reliktní biotopy, které se staly útočištěm mnoha unikátních druhů, jejihž dnešní výskyt souvisí s dávným zaledněním. Takové druhy nazýváme glaciální relikty a patří mezi ně např. bříza zakrslá (Betula nana), blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), ale i některé živočišné druhy, především zástupci bezobratlých. V závislosti na poměrech stanoviště se na Šumavě vrchovištní rašeliniště vyvíjela ve dvou základních typech: údolní vrchoviště-luhy nebo horská vrchoviště-slatě. Mezi oběma typy navíc existuje i řada přechodných forem. *horská vrchoviště: můžeme nalézt v oblasti šumavských plání v nadm. výšce okolo 1000 metrů (Jezerní slať). Dominantní dřevinou je kříženec borovice blatky a kleče horské, tzv. kleč rašelinná (Pinus x pseudopumilio). Pokud jde o činná vrchoviště, pak rašelinná kleč pouze obklopuje centrální bezlesou část. Pokud vrchoviště stagnuje, pak křovitá kleč zarůstá celý jeho povrch a vytlačuje tak mnohé rostlinné druhy. Charakteristickým znakem horských vrchovišť je i utváření zvláštní povrchové struktury - mikroreliéfu. U činných vrchovišť jsou ve středové, nelesní části partie se systémem bultů, šlenků a jezírek. Právě v těchto místech jsou obvykle soustředěny nejcennější rostlinné druhy, často úzce vázané na určité prvky zmíněného mikroreliéfu. Šlenky nebo okraje jezírek obvykle zarůstají blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris) a ostřice mokřadní (Carex limosa). Bulty tvoří především rašeliníky (Sphagnum sp.), které bývají často prorostlé suchopýrem pochvatým (Eriophorum vaginatum). Sušší partie osidluje suchopýrek trsnatý (Trichophorum caespitosum), který tvoří často souvislé koberce a zpravidla je doprovázen kyhankou sivolistou (Andromeda polifolia), klikvou bahenní (Oxyccocus palustris) a v blízkosti kleče pak vlochyní (Vaccinium uliginosum) nebo šichou černou (Empetrum nigrum). *údolní vrchoviště: jsou soustředěna do širokých říčních kotlin Vltavy (Vltavský luh) a Křemelné v nadm. výšce kolem 800 metrů. Na rozdíl od horských vrchovišť většinou nevytvářejí jezírka. Dominantní dřevinou je borovice blatka (Pinus rotundata). Bylinné patro je obdobné jako u horských vrchovišť, schází zde však např. rosnatka anglická (Drosera anglica), naopak se ale může vzácně vyskytovat rojovník bahenní (Ledum palustre). *přechodný typ: v případě těchto vrchovišť se mísí charakteristické znaky obou předcházejících typů (Chalupská slať). V současné době je na území Šumavy odhadováno přibližně 290 rašelinných ložisek o celkové ploše cca 5 900 ha. I z tohoto důvodu bylo území národního parku spolu s přilehlými oblastmi zařazeno mezi tzv. mokřady mezinárodního významu chráněné tvz. Ramsarskou úmluvou (Ramsar sites). JEZERNÍ SLAŤ Jezerní slať je typické horské vrchoviště, ležící v nadm. výšce 1058 - 1075 m.n.m.. Státní přírodní rezervace Jezerní slať byla na ploše 34 ha vyhlášena již v r. 1933. V roce 1973 byla rozšířena na plochu 103,5 ha. V současné době jde o I. zónu Národního parku Šumava č.69 s výměrou 231,1 ha. Jezerní slať je horské, hřebenové rozvodnicové rašeliniště, ležící na rozvodí řeky Vltavy o Otavy. Přítokem Teplé Vltavy je Jezerní (Kvildský) potok, odvodňující větší, jižní část rašeliniště ( cca 85% plochy). Menší, severní část je odvodňována jedním z přítoků Hamerského potoka do Vydry a dále do Otavy. Hnědé zbarvení vod, odtékajících z rašeliniště, způsobují huminové kyseliny. (Jde o organické kyseliny nestálého chem. složení, vznikající rozkladem organického materiálu.) Geologicky je území tvořeno výhradně metamorfovanými horninami - pararulami. Toto málo propustné podloží mělo spolu s vhodnou konfigurací terénu zásadní vliv na vznik rašeliniště. Dalším důležitým faktorem pro existenci rašeliniště je ráz zdejšího klimatu, které je charakterizováno vysokými srážkami a nízkými teplotami. Průměrná roční teplota na Jezerní slati je 2°C, roční úhrn srážek 1 200 - 1 300 mm, denní minimum bylo naměřeno 30.1 1987 -41,6°C, maximum 9.8. 1992 +30,8°C. O charakteru počasí vypovídají i roční průměrné počty mrazových* (252) a ledových dnů* (58). Rašeliniště vznikající během posledních 10 000 let tvoří odumírající rostliny, které se díky nadbytku vody v půdě jen obtížně rozkládají a tak dochází k jejich ukládání a vrstvení. Průměrná mocnost rašeliny na Jezerní slati je 2,5 m, nejvyšší mocnost 7,6 m je v severozápadní neporušené části. Severovýchodní část rašeliniště byla v minulosti těžena a je bez klečových porostů. O těžbě rašeliny krátké pojednání z publikace Dr. Ing. A. Klečky: „Agrobotanické studie o Rokytských rašelinách“, vydané v Praze v r.1928 : „Technické zužitkování zdejší rašeliny jest vcelku nepatrné, jedině v okolí Kvildy píchají se borky**. Ve velké míře děje se tak na Seefilzu. Zde provádí se borkování ve velkém rozsahu, takže možno říci, že téměř celý vrchol sestává z odkrytých vypíchaných jam. Borkování provozuje se v měsíci červnu, pak skládají se cihly do malých štůsků neb seskupují se kolem dřeva v pyramidách k sušení, jež provozuje se celé léto. Uschlé borky skládají se ve štosy pod kolnu. Rašeliny používá se k topení.“ V další části textu je zmíněna i druhá možnost využití rašeliny a to jako „stelivo“ pro dobytek. V tomto směru se prokázaly dokonce některé přednosti rašeliny oproti slámě (má vyšší absorpční schopnost, lépe váže čpavek a ostatní páchnoucí plyny a tím snižuje i množství hmyzu ve stájích, má baktericidní účinky - zamezuje množení bakterií a plísní atd.). K rozsáhlé těžbě rašeliny na Jezerní slati docházelo i proto, že tato lokalita byla od nepaměti dobře dostupná pro povozy; tedy pro dopravu vytěžené rašeliny ke „spotřebitelům“. V případech kdy rašeliniště nebylo dobře dostupné se těžba rašeliny vzhledem k ceně palivového dřeva z ekonomických důvodů nevyplácela. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Pozn.: *mrazový den - den, kdy denní minimální teplota klesne pod 0°C. *ledový den - den, kdy denní maximální teplota klesne pod 0°C. **borka je vypíchnutá rašelinová cihla Květena 1. vnější nejvodnatější prameništní zóna: vnější okrajová část rašeliniště (lagg) je porostlá souvislými porosty ostřic (jedná se o tzv. Caricetum). Dominantními druhy jsou: -ostřice zobánkatá (Carex rostarta) -ostřice mokřadní (Carex limosa) -tuřice ježatá (Vignea stellulata) -tuřice šedavá (Vignea cinerea) Doprovodnými druhy Cariceta je řada druhů rašeliníků (Sphagnum sp.) / z Jezerní slati je udáván výskyt 22 druhů rašeliníků / + vyšší rostliny -bezkolenec modrý (Molinia caerulea) -metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa) -všivec ladní (Pedicularis sylvatica !!**) -sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) -hořec šumavský (Gentiana pannonica !! ) -prha chlumní (Arnica montana) -zábělník bahenní (Comarum palustre) -ojediněle vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata !*) -bříza zakrslá (Betula nana !! ) - glaciální relikt, z hlediska návštěvníků zřejmě nejvýznamnější druh, který lze dobře demonstrovat vpravo od poválkového chodníku 2. vnitřní oblast porostlá kosodřevinou: většina plochy rašeliniště (kromě míst narušených těžbou) je porostlá klečí rašelinnou (Pinus x pseudopumilio). Pro podrost jsou charakteristické: -vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum) -vřes obecný (Calluna vulgaris) -šicha černá (Empetrum nigrum !! ) -brusinka obecná (Vaccinium vitis-idaea) -borůvka černá (Vaccinium myrtillus) 3. vlhčí ostrůvky s drobnými tůňkami a odlišným typem vegetace: -suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) -ostřice chudokvětá (Carex pauciflora) -klikva bahenní (Oxycoccus palustris ! ) -kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia) -suchopýrek trsnatý (Trichophorum caespitosa) -rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia !! ) - okraje jezírek -ostřice mokřadní (Carex limosa !!) - zarůstá šlenky Blízko východní hranice I. zóny rostou plodící kříženci břízy karpatské a břízy zakrslé, tzv. bříza Seidelova (Betula x seideliana). V jihovýchodní části rostou typické mrazové formy smrku. Byl zde zaznamenán i jalovec obecný (Juniperus communis). Při výzkumu řasové flóry šumavských rašelinišť bylo na Jezerní slati zjištěno 140 druhů sinic a řas, včetně naprosto nového druhu a rodu zelených řas, který dostal název Ankistrodesmopsis gabretae-silvae. ------------------------------------ Pozn.: * ! - ohrožený druh ** !! - silně ohrožený druh Zvířena Ze vzácnějších obratlovců se zde vyskytuje rejsek horský (Srex alpinus), myšivka horská (Sicista betujina)-glaciální relikt, zmije obecná (Lacerta vivipara), tetřev hlušec (Tetrao urogallus), tetřívek obecný (Tetrao tetrix), datlík tříprstý (Picoides tridactylus), sýc rousný (Aegolius funereus), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum). Mezi zástupce řádu pěvců zde patří kos horský (Turdus torquatus), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), budníček větší (Phylloscopus trochilus), linduška luční (Anthus pratensis), pěvuška modrá (Prunella modularis) atd.. Kromě toho se zde vyskytuje celá řada bezobratlých tyrfobiontních živočichů (jde o živočichy, jejichž existence je vázána na rašeliniště), z nichž nejpozoruhodnější jsou druhy severských nočních motýlů a pavouků ze skupiny slíďáků. Z denních motýlů zde můžeme vidět např. žluťáska borůvkového (Colias palaeno), perleťovce severního (Boloria aquilonaris), nebo modráska stříbroskvrnného (Vacciniina optilete). Z Jezerní slati jsou uváděny i tři druhy vážek (Odonata) ( z celkového počtu 31 druhů žijících na Šumavě). Slať je i důležitou lokalitou výskytu rašeliništního hmyzu, např. mšic, jejichž existence je vázána na břízu zakrslou. Pro návštěvníky je slať zpřístupněna po 120 m dlouhém poválkovém chodníku. Na začátku chodníku (poslední rekonstrukce proběhla v roce 2000) stojí vyhlídková věž postavená v roce 1997 (první věž byla z roku 1973). V roce 1982 byla postavena terénní stanice, cesta kolem stanice k chodníku byla upravena v roce 1998. |
